Pelhřimov

Pro 12. století se předpokládá první souvislejší osídlení vlastního Pelhřimovska, které roku 1144 daroval český kníže Vratislav pražskému arcibiskupství. Původní raně středověká osada, předchůdce dnešního města, je hledána v okolí kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice (severovýchodně od městského jádra). Tato osada spadala pod panství Červená Řečice a byla spravována pražským arcibiskupstvím. Kolem roku 1203 je také doloženo osídlení výšinných poloh kolem Rynárce nad Pelhřimovem. Zřejmě v 1. třetině 13. století byla za účasti německých kolonistů založena na strategické vyvýšenině nová osada „Starý“ Pelhřimov, která však postrádala dostupný zdroj vody a nikdy se nerozvinula ve skutečné město (Kuča 2000, Martínková 1999). Vlastní město Pelhřimov bylo pak podle nejnovějších poznatků (Martínková 1999, Kuča 2000) založeno biskupem Janem III. z Dražic v 60. letech 13. století 2 km JV od zmiňovaného Starého Pelhřimova, odkud sem zřejmě přesídlila i část osadníků. Starší sídliště okolo kostela sv. Víta a v Hrnčířské ulici se tak přeměnilo v předměstskou aglomeraci s názvem Česká ulice, neboť v nově založeném městě měla německá složka zřejmou převahu (Kuča 2002, 101 – 103). Město bylo vypáleno a vylidněno v 90. letech 13. století spojenci Vítkovců, následně na žádost biskupa Tobiáše z Bechyně znovu obnoveno a obehnáno dřevěnou palisádou a příkopem (Martínková 1999). Válečné události z roku 1318 již neměli na vývoj středověkého města tak tragické dopady. Další příliv německých kolonistů způsobil, že v roce 1379 tvořili německy mluvící měšťané 2/3 obyvatelstva. Z důvodů malé plochy vnitřního města byl ještě před rokem 1379 uvnitř hradeb v severovýchodní části náměstí postaven domovní blok, který tak výrazně zmenšil jeho plochu. Kamenné hradby a brány získalo město v průběhu 15. a 16. století, ve výsledné podobě až po požárech kolem poloviny 16.století. Vnitřní město se již od počátků dělilo na čtyři čtvrtě: 1. čtvrť (západní a severní strana náměstí a část Poděbradovy ulice), 2. čtvrť (ulice Palackého, Klarertova a Školní), 3. čtvrť (ulice obě strany Růžové ulice), 4. čtvrť (část ulice Růžová a Poděbradova, východní a jižní fronta náměstí). Již ve 14. století existovala též čtyři předměstí. Z hlediska urbanistického vývoje je i v tomto smyslu zajímavé, že ještě kolem poloviny 16. st. se nacházely ve vnitřním městě nezastavěné parcely či pouze provizorní domky. To se týkalo především 2. městské čtvrti (Martínková - Martínek, 2002).
Zásadní zlom pro vývoj městské architektury znamenal požár v roce 1561, kdy shořelo asi 40 domů a bylo poškozeno 20 nejvýstavnějších budov první čtvrti, které musely být znovu od základů vystavěny. Víme, že v polovině 16.st. byla většina měšťanských domů v Pelhřimově pouze přízemní nebo jednopatrová. Okolo náměstí, v Palackého a Růžové ulici byly však domy již s podloubím. Je snad možné usuzovat, že většina domů byla podsklepená s kamenným jádrem, podloubím a patrem zřejmě dřevěným. U některých domů se ve sklepě nacházela studna. Střechy byly ve většině případů doškové nebo šindelové. Domovní parcely měly ještě gotický charakter (cca 10-20 m na 20 – 30 m). Vlastní domy byl většinou komorového typu a z velké části dřevěné (Martínková - Martínek 2002, Kuča 2000). Požár v r. 1561 měl nicméně dalekosáhlé následky na další stavební vývoj města. Práce na obnově zničených domů a čtvrtí trvaly celá desetiletí a v některých případech se protáhly až do počátku 17.st. V souvislosti s touto obnovou se mnoho domů přestavělo na novější typ tzv. průjezdového domu s mázhausem, dvorem, krámem a případně i s dílnou. Většina těchto domů byla již celá zděná a mnohé měly i patro. Domy se stavěly též přes celou šířku parcely a v několika případech zabraly i část sousedních parcel (čp. 17, 18, 61, 38, 89). Všechny tyto úpravy probíhaly již v duchu renesančních vlivů (Martínková - Martínek 2002).
V r. 1573 bylo v Pelhřimově 222 domů. Když byl pak roku 1596 přijat za královské město třetího stavu, tvořil v rámci království jistou výjimku dvojnásobným počtem domů na předměstích než ve vnitřním městě. Většina bohatších měšťanů vlastnila další dům či domy na předměstích, které pro ně plnily funkci hospodářského zázemí a poskytovaly jim také podstatné příjmy v podobě výnosů z pronájmů objektů, hospodářské činnosti a v neposlední řadě též várečného práva. V pol. 16. století patřilo k 52 domům várečné právo. S ohledem na tuto skutečnost se zabývala řemeslem jen o něco víc než polovina pelhřimovských držitelů domů. Poté co se ve 13. a 14. století ukázalo, že stříbrné rudy v okolí města jsou již vyčerpány, získala nejvýznamnější postavení z řemesel soukenická výroba.
Mezi Pelhřimovskými měšťany ovšem existovali i bohatí obchodníci, kteří si mohli dovolit stavbu či koupi na místní poměry velmi nákladných objektů. Tito lité mnohdy zastávali funkci primasa a jejich majetek většinou souvisel s obchodní činností, půjčováním peněz a obchodováním s pohledávkami a v 16. století také s pokusy o obnovu důlní činnosti v okolí Pelhřimova. To platilo především pro stavitele (domy čp. 38 a 83) a primase Adama Horníka nebo dalšího primase Václava Hodáčka. Kromě velkého požáru z roku 1561 postihlo Pelhřimov ještě několik požárů v průběhu 17. století. Poslední velkou katastrofou tohoto typu byl velký požár z roku 1766, při kterém vyhořelo celé město. Tato událost podnítila hromadnou přestavbu mnoha domů do pozdně barokní nebo klasicistní podoby.


Kuča, K. 2002: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V. díl. Praha.
Martínková, L. 1999: Nový pramen k nejstarším dějinám Pelhřimova, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 10/1999, okresní muzeum Pelhřimov
Martínková, L. – Martínek, Z. 2002: Pelhřimov 1549 – 1596 (Od gotiky k renesanci, od poddanství ke svobodě), Vlastivědný sborník Pelhřimovska 13/2002, 5 – 11.

Výzkum zaniklé barokní sklárny v Božejově na Pelhřimovsku ...

Akce v centru města: