Život a smrt v Brně: Starobrněnský hřbitov vypráví zapomenuté příběhy

Rekonstrukce teplovodní sítě v brněnských Štýřicích, která proběhla v loňském roce, přinesla nejen řadu zajímavých archeologických objevů, jako jsou mamutí kosti, pravěké pohřby, pochodový tábor římské armády či osídlení z 11. století související s brněnským hradem, ale také cenné poznatky o pohřebních zvyklostech a zdravotním stavu obyvatel Brna v 18. a 19. století.

Během výzkumu ulice Vojtovy byla odkryta část starobrněnského hřbitova. Ten se původně nacházel u kostela sv. Václava, který od středověku stával na místě dnešního parčíku při křižovatce ulic Vídeňské a Vojtovy. Zejména v 18. a 19. století se hřbitov rychle rozšiřoval východním směrem k ulici Polní a v roce 1866 i jižním směrem k dnešní Sobotkově ulici. Již v roce 1883 byl uzavřen a pohřbívání se přesunulo na nově založený Ústřední hřbitov u Vídeňské ulice.

Při současném výzkumu bylo vyzvednuto 199 pohřbů. Ze zásypů hrobových jam bylo navíc získáno velké množství dislokovaných lidských kostí, které se do těchto vrstev dostaly při opakovaném pohřbívání a narušování starších hrobů. Minimální počet jedinců v těchto kontextech byl stanoven na 340, což znamená, že celkový počet pohřbených na zkoumané ploše o rozloze 256 m² přesahoval 500 osob. V součtu se staršími výzkumy bylo na hřbitově zdokumentováno přibližně 1500 pohřbů a stovky dalších jedinců byly identifikovány mezi dislokovanými kostmi.

Zemřelí byli pietně ukládáni do dřevěných rakví, jejichž víka byla někdy opatřena plechovými kříži, někdy nesla i stopy po červené malbě. Standardně byli zemřelí ukládáni do rakví v natažené poloze na zádech, ruce měli nejčastěji lehce pokrčené v loktech s dlaněmi v oblasti pánve. Někteří jedinci měli ruce sepjaté na hrudi nebo složené na břiše.

Pohřební výbavu zemřelých lze rozdělit do dvou hlavních kategorií. První skupinu tvoří předměty náboženského charakteru, jako jsou kříže, náboženské medailony, růžence a svaté obrázky. Druhou skupinu představují osobní předměty, například náušnice, prsteny či náhrdelníky. Zvláštní kategorii tvoří fragmenty oděvů a jejich součásti, jako jsou knoflíky, špendlíky, spínadla a zbytky textilu.

Důležitou součástí výzkumu je také antropologická analýza, která poskytuje informace o zdravotním stavu tehdejší populace. Zdá se, že zkoumaná populace se vyznačovala relativně dobrým zdravím, neboť mezi jedinci byl vysoký podíl těch, kteří se dožili vyššího věku. Zjištěn byl také častý výskyt degenerativně-produktivních onemocnění, jako je artróza či spondylóza, které se tvoří především ve zralém věku.

Z historických pramenů víme, že v 19. století byla velmi častou příčinou úmrtí brněnských obyvatel tuberkulóza. U několika jedinců byly pozorovány známky periostózy (patologického procesu způsobeného zánětem periostu a novotvorbou kostní tkáně) na vnitřní straně žeber. Tato patologie nejčastěji vzniká jako reakce na chronický zánět v hrudním koši a lze ji spojit právě s plicní formou tuberkulózy.

V analyzovaném souboru se vyskytovaly i fraktury, které nabývaly až dramatických rozměrů. Mezi nejvážnější patřila zlomenina stehenní kosti, při níž došlo k posunutí částí zlomené kosti a poškození měkkých tkání, které později zosifikovaly (zkostnatěly). Takovéto zranění muselo velmi výrazně ovlivnit životní standard a celkový fyzický vzhled jedince.

Další komplikovaná zlomenina byla zjištěna u jedince, jehož dolní čelist byla zlomená na dvou místech a tato fraktura jistě způsobila i ztrátu několika zubů. Po zahojení čelist vykazovala výraznou asymetrii, která měla funkční i estetické důsledky.

U dvou jedinců bylo pozorováno zčernění zubního kamene a skloviny na vnitřní straně zubů. Tento stav mohl například vzniknout okusováním brku zašpiněným od psacího inkoustu nebo také od pera s kovovým hrotem upevněným v násadce, která se objevují v 1. pol. 19. století a nahrazují postupně brky.

O blízkosti nemocnice svědčil častý výskyt stop po chirurgických zásazích, zejména otevření dutiny lební a hrudní, které byly prováděny při zdravotních či soudních pitvách. Na hřbitově byly zjištěny i řezy na dlouhých kostech, což nebývá běžnou součástí pitev. Tyto zásahy snad mohly souviset se studijním zájmem. V Brně se oficiálně pitvalo od roku 1871 na prosektuře v Zemské veřejné všeobecné nemocnici na Pekařské ulici u sv. Anny. Studované brněnské kosterní pozůstatky se stopami po sekci tedy patří k nejstarším přímým dokladům o uskutečněných pitvách na Moravě.

Závěrem si nelze odpustit drobnou poznámku. V Brně a na jeho předměstích je umístění a rozsah většiny historických hřbitovů dobře znám. Složitější situace nastává u pravěkých pohřebišť, o nichž se dochovalo jen omezené množství informací. Přestože právě tato pietní místa – ať už historická, nebo pravěká – mají nenahraditelnou vědeckou hodnotu pro poznání života minulých populací, je vždy nutné zvažovat i etické aspekty těchto zásahů.

Cílem nejen stavebníků, ale i památkářů a archeologů by mělo být zohlednění těchto pietních míst již ve fázi plánování stavebních projektů a aktivní přístup k jejich ochraně. Konečné rozhodnutí o zásahu do těchto lokalit by mělo být vždy citlivě a pečlivě zváženo. Pokud je zásah nevyhnutelný, mělo by po kompletním vědeckém zpracování a vyhodnocení být samozřejmostí opětovné pohřbení lidských ostatků na pietním místě některého z fungujících hřbitovů