Archeologie Vysočiny

ARCHAIA Brno o.p.s. od roku 2003 zřídila své odborné pracoviště v Jihlavě.
Provádíme terénní akce od velkoplošných archeologických výzkumů při stavbách komunikací, hal, obchodních domů a dalších, nebo při rekonstrukcích domů v městských jádrech, až po dohledy při liniových stavbách. Zároveň jako oprávněná organizace můžeme, podobně jako jiné instituce, vydávat vyjádření sloužící jako podklad k územnímu řízení. Územní působnost pracoviště zahrnuje celý kraj Vysočina. Naše dlouhodobá specializace spočívá ve výzkumu a studiu středověkých sídelních struktur, zejména měst, středověkých vesnic a jejich zázemí. Specifikem jihlavského pracoviště je montánní archeologie.

Jednou z charakteristik, předurčujících specifika pravěkého a středověkého osídlení i terénní archeologické práce v regionu, jsou klimatovegetační poměry Českomoravské vrchoviny. Ta však, i jen její část v rámci nynějšího kraje Vysočina, je velmi rozlehlým a rozmanitým územím, a tak asi nelze v krátkém příspěvku postihnout všechny aspekty tohoto druhu. Dosud se naše aktivity nejvíce zaměřovaly na Jihlavsko a Pelhřimovsko, pak na Havlíčkobrodsko a nejméně na Třebíčsko či Žďársko. V následujícím textu je předložena skutečně jen stručná a základní přírodní charakteristika regionů, ve kterých převážně pracujeme, ovšem bez popisu rudně ložiskových poměrů.

Stručně přírodní poměry Jihlavska: Geomorfologicky lze Jihlavsko charakterizovat jako rozhraní vrchoviny a pahorkatiny. Krajinnými dominantami jsou na jihozápadě Třešťská vrchovina (Kostelecký vrch 658 m, Popický vrch 682 m, Malý špičák 688 m, Velký špičák 733 m) a o něco severněji masív Čeřínek (Čertův Hrádek 714 m, Mešnice 753 m, a Čeřínek 761). Na západě a severozápadě uzavírá mikroregion Jeníkovská vrchovina (Boucko 660 m, Holubovsko 675 m, Trojan 658 m, Skalky 708 m, Velký Roháč 701 m, Malý Roháč 684 m, Rudný 613 m, Vysoký kámen 660 m, U serpentínky 633 m). Jihlavsko patří převážně do moravské části moldanubika, kde jsou zastoupeny sillimanit-biotitické pararuly. Významným prvkem je Jihlavsko sázavská brázda se zbytky kontinentálních terciérních sedimentů pliocénního stáří. V kvartéru vznikly kryogenní skalní útvary, kamenná moře,  či písčito jílovité sedimenty pramenných mís a relikty vrchovišť. Osou mikroregionu je řeka Jihlava, která pramení u obce Jihlávka ve výšce 670 m. Horní tok se nachází v otevřeném mělkém údolí. Asi 5 km nad Jihlavou se řečiště zařezává do reliéfu a vytváří prudké svahy. Katastrem Jihlavy protéká řeka pod hranicí 500 m. Významným přítokem je z jihu Jihlávka, která na dolním toku určuje reliéf městského návrší. Téměř naproti kostelu sv. Jana Křtitele se vlévá zprava do Jihlavy. Další z vodotečí je Smrčenský potok. Pramení ve výšce 649 m na jihovýchodním úpatí vrchu Skalky (708,6 m) u Smrčné, kde se nazývá Zlatý potůček. Poslední významnější vodotečí, pramenící ve výšce 653 m na úpatí vrchu Velký Roháč (701,6 m) asi 2500 m jihovýchodně od Větrného Jeníkova, je Bělokamenský potok. Z klimatovegetačního hlediska náleží Jihlavsko k nejstudenějšímu stupni mírně teplého pásma s průměrem ročních teplot 6-7 ° C  s ročním úhrnem srážek 617 mm, což charakterizuje subhorské oblasti. Nejvyšší polohy byly v přirozeném pralese pokryty jedlovou bučinou , která se vyskytuje od výškové hranice okolo 600 m. Biota tohoto stupně byla nejvíce ovlivněna středověkou kolonizací. Je to poslední vegetační stupeň s výskytem obilnářství a spíše s rozvinutým dobytkářstvím. Nepříliš příznivému klimatu, nadmořské výšce i orografii odpovídá půdní skladba. V denundacích vodních toků se vyskytují pseudogleje. Pro okolní svahové terény jsou charakteristické hnědé půdy, od hnědých oglejených, přes nasycené až po méně vhodné hnědé půdy ilimerizované, charakteristické pro výše položené lokality (od 570 až 600 m).

Stručně přírodní poměry Pelhřimovska: Převážná část Pelhřimovska se nachází v oblasti jednotvárné sérii moldanubika, tvořené biotitickými a sillimanit-biotitickými rulami. Hlavní hřbet se táhne ve směru SSV-JJZ a tvoří rozvodí Labe – Dunaj. Sousední Čeřínek je tvořen žulami centrálního moldanubického plutonu. Pro sever Pelhřimovska jsou charakteristické nevysoké kóty a členitější reliéf s hlubokými říčními údolími. Charakter krajiny na středních a dolních tocích Želivky, Trnavy, Martinického a Petrovického potoka či Bělé je výsledkem říčně erozních procesů, kdy se zdejší toky zařízly hluboce do krajinného reliéfu (40 až 70 m). Z východu a jihovýchodu území Pelhřimovska ohraničuje hřbet ve směru SSV-JJZ, který tvoří zároveň evropské rozvodí Labe - Dunaj. Zde jsou nejvyššími body Lísek (759,7 m) a Křemešník (765 m). Výška hřbetu se v úseku na Pelhřimovsku pohybuje od minimálních 652 m po maximálních 759,7 m. V nejvyšších polohách okolo vrchů Křemešník nebo Čertův hrádek nalezneme útvary kryogenní eroze. Příznivější poměry panují v severní části regionu s menšími nadmořskými výškami a hlubokými údolími vodních toků. Směrem k jihu až jihovýchodu se všechny charakteristiky mění v neprospěch člověka. Nejsevernější část Pelhřimovska se nachází v teplejším stupni mírně teplé oblasti. Nejvyšší polohy Jihlavských vrchů, Křemešníku a Čeřínku náleží oblasti chladné. Průměrnými ročními teplotami, počtem letních či mrazových dní, je Pelhřimovsko srovnatelné s Šumavským, Novohradským podhůřím či  anebo Nízkým Jeseníkem. Pelhřimovsko se nachází v oblasti hnědých půd a kambizemí. Na nejužší údolí menších až středních vodních toků jsou vázány čtvrtohorní říční gleje. Ve vyšších polohách regionu se lze setkat s districkými a luvickými kambizeměmi s obsahem štěrků a hornin. V polohách přes 700 m nalezneme písčité půdy a podzoly. Převážná část Pelhřimovska je z hlediska potenciálního přirozeného porostu charakterizována bikovými bučinami, ve polohách nad 680-700 m se setkáváme i s acidofilními bučinami se smrkem a jedlí. Ve středních a vyšších polohách se lokálně vyskytují vrchovištní rašeliniště, popřípadě zrašeliněné louky či luční prameniště.

Stručně přírodní poměry Havlíčkobrodska: Převážná část Havlíčkobrodska náleží ke geomorfologickému celku Havlíčkobrodská pahorkatina. Geologický podklad oblasti tvoří krystalické břidlice a starší vyvřeliny (převážně prvohorní). Havlíčkobrodsko patří do mírně vlhkého, vrchovinového okrsku mírně teplé oblasti. Významným krajiným prvkem je řeka Sázava, která pramení ve Žďárských vrších, mezi Kamenným a Šindelným vrchem (okr. Žďár nad Sázavou). Plocha povodí na území kraje činí 1380 km2. K povodí Sázavy patří z hlediska dějin osídlení také velmi důležitá oblast povodí Želivky (řeka pramení u obce Vlásenice – Drbohlavy, okr. Pelhřimov). Podle map potenciální přirozené vegetace tvořil původní pokryv většinou acidofilní doubravy, ve vyšších polohách bučiny, méně také květnaté bučiny. Na vodní toky jsou vázány luhy a olšiny. V oblasti převažují hnědé hlíny kyselé a pseudogleje s hnědými půdami oglejenými. Tyto půdy jsou vhodné pro pěstování méně náročných obilovin (žito, oves), lnu a od 2. poloviny 18. století také brambor.

Některá literatura
Atlas podnebí Česka – Climate atlas of Czechia. Český hydrometeorologický ústav – Universita Palackého v Olomouci. 2007
Břízová, E. 2003: Organické sedimenty v CHKO Žďárské vrchy – Organic sediments in the protected landscape area Žďárské vrchy, Zprávy o geologických výzkumech v roce 2003, 50-52.
Canon, H. 1936-40: Das Iglauer Bergland, ursprünglich ein waldarmes Land? Waldgeschichtliche Betrachtung, Igel-Land 3, 29-31.
Čech, L. – Šumpich, J. – Zabloudil, V. a kol. 2002. Jihlavsko. In: Mackovčin, P. – Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek VII. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno. Praha.
Cháb, J. – Stráník, Z. – Eliáš, M. 2007: Geologická mapa České republiky 1: 500 000. Praha.
Chábera, S. a kol. 1985: Jihočeská vlastivěda. Řada A, neživá příroda. Vimperk.
Jankovská, V. 1990: The Evoluto of Late-Glacialand Holocene Vegetation in the Vicinity of Světlá nad Sázavou (in Estern Forland of the Bohemian-Moravian Uplands), Folia Geobot. and Fytotax., 25, 1-25
Málek, J. 1956: Zbytky přirozených lesů ve vyšší poloze Jihlavských vrchů, Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické fakulty v Brně, 1-19.
Málek, J. 1966: Vývoj vegetace na území osad zaniklých v 15. a 16. století v oblasti jihozápadní Moravy, Časopis Moravského muzea zemského, vědy společenské 51, 153-180.
Málek, J. 1976: Vliv hornictví na lesy na příkladu Jihlavska a Pelhřimovska, Dějiny přírodních věd a techniky 9, 145-159.
Málek, J. 1982: Změny rozsahu lesů od středověku na jihozápadní Moravě, Vědecké práce Zemědělského muzea Praha 22, 283-292.
Morávek, P. et al. 1992: Zlato v Českém masivu. Praha.
Moravec, J. a kol 1995: Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou, Litoměřice, 2. vydání.
Mikyška, R. 1968: Vegetace ČSSR. Geobotanická mapa ČSSR, ČSAV Praha.
Mikyška, R. 1970: Geobotanická mapa – České země, list Jihlava, ČSAV Praha.
Neuhäuslová, Z. a kol. 1998: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, Praha.
Opravil, E. 1981: Rostlinné zbytky z archeologického výzkumu v Jihlavě, Přehled výzkumů 1979, 62-65.
Rybníček, K. 1964: Die Braunmoorgesellschaften der Böhmisch Mährischen Höhe (Tschechoslowakei) und die Problematik ihrer Klasifikation, Preslia 36, 403-415.
Rybníček, K. 1974: Die Vegetation der Moore im südlichen Teil der Böhmisch Mährischen Höhe. Praha, Academia.
Rybníčková, E. 1974: Die Entwicklung der Vegetation und Flora im südlichen Teil der Böhmisch-Mährischen Höhe während des Spätglazials und Holozäns, Vegetace ČSSR A 7, Academia, Praha.