Jihlava

Jihlavsko bylo na počátku 13. století součástí tehdy ještě značně celistvého zeměpanského území, které se písemných zprávách objevuje v letech 1233 – 1234 (MĚŘÍNSKÝ – PLAČEK 1989, 4). Toponymum Jihlava (Giglaue) se poprvé objevuje v souvislosti s vytyčením hranic majetků kláštera v Želivě roku 1226. Jde prozatím jen o označení řeky v listině papeže Honoria II. (CDB II, 281; JAROŠ 1999b, 12). Zřejmě tatáž řeka (Ihlaua) je v roce 1227 uváděna jako hranice mezi majetkem želivského kláštera a lovětínského újezdu (CDB II, 305; JAROŠ 1999a, 12). Další zmínka o tomto sídlišti se váže k roku 1233 a to v souvislosti s odprodejem patronátu ke kostelu svatého Jana Křtitele a dalších okolních vsí znovu želivskému klášteru. Touto listinou potvrzuje olomoucký biskup Robert převod jihlavského a humpoleckého zboží z držení řádu německých rytířů zastoupeného komturem Heřmanem Balkem želivskému klášteru zastoupeného opatem Heřmanem včetně patronátního práva ke kostelu sv. Jana Křtitele, což je v podstatě první zmínka o existenci vesnice Jihlava (CDB III, 48, 49, JAROŠ 1999, 12). V roce 1234 darovali markrabě Přemysl a královna Konstancie nově vzniklému klášteru cisterciaček Porta coeli v Předklášteří u Tišnova kromě jiného také statek Jihlava s mýtem a okolními vesnicemi (CDB III, 88; JAROŠ 1999, 12). Držbu potvrzuje r. 1235 papež Řehoř IX. a roku 1238. král Václav I. (CDB III, 120, 180, JAROŠ 1999, 12). Po roce 1240 získal Václav I. Jihlavu od tišnovského řádu zpět.
V následujícím období, v letech 1240-1243 došlo konečně k založení kolonizačního hornického města Nová Jihlava. Velký pohyb horního lidu v této době do Čech zaznamenává kronika města Kolmar až v dalekém Alsasku. Krátce po vzniku města si zde zakládají své kláštery nově příchozí minorité a dominikáni. V závěru 40. let 13. století se formuje jihlavské městské a horní právo (KEJŘ 1969; TÝŽ 1998, 121; KUČA 2000, 669; KUTHAN 1993, 70 - 71), později upravované (léta 1270, 1290), což také přispívá ke konsolidaci právního postavení nového města (SAMEK 1999, 69). V privilegiu z r. 1270 Přemysl Otakar II. uděluje Jihlavě stavební řád (nejstarší v českých zemí), podle něhož mohou zde být domy vystavěny podle určitého plánu a se souhlasem městské rady a naopak mohou být strženy ty domy, které jsou městu na obtíž. Náměstí se stalo středem, odkud vycházely hlavní ulice k městským branám, a další se vymezovaly podle předem určených bloků či ochozů (CDB V, 602; JAROŠ 1999, 12). Privilegium patrně lze alespoň částečně chápat jako reakci na stále přetrvávající chaotickou zástavbu z doby hektických počátků města (KUTHAN 1993, 183, 186 – 187).

Sídlištní struktura jihlavského mikroregionu
Vlastní sídelní struktura, její rozloha a vazba na krajinné, popřípadě další prvky je na Jihlavsku zásadním způsobem prostorově ovlivněna, ne-li přímo definována, prospektorskou a následně důlní činností. Někteří badatelé soudí, že typické horní město vzniká přímo v těžebním prostoru, přičemž prvotní provizorní obydlí se postupně mění ve stabilní domy a kdy počáteční shluková dispozice hornického sídliště podstatně ovlivňuje i pozdější celkový půdorys města. Jiným typem hornické obce byla taková, kde se po určitém období existence začala projevovat snaha o regulaci půdorysu, což by měl být případ Jihlavy (srov. HOFFMANN 1992, 208). Třetím typem by pak mělo být město, jehož areál s areály těžebními prostorově bezprostředně nesouvisí, ale souvisí s nimi úzce funkčně, majetkově a ekonomicky.
Pokud otevřeme otázku soustavy zdejšího předlokačního osídlení, jeho hustoty a celkového územního rozsahu, je dosud k dispozici bohužel jen málo skutečných faktů. Předlokační osada blíže nespecifikovaného charakteru s centrem okolo kostela sv. Jana Křtitele se nacházela v prostoru nynější místní části s příznačným toponymem Staré město v údolí na severním břehu Jihlavy, tedy přímo na historické zemské hranici. Její ekonomickou bází mohla být jak zemědělská výroba, tak i podíl na kontrole a údržbě zdejšího úseku zemské, někdy též hostinné stezky. To v sobě zpravidla zahrnovalo výběr mýta, trh, dále provoz hostinců, krčem a dalších činností, dotvářejících nezbytný servis na dálkové středověké komunikaci (např. kovárny). Vzhledem k tomuto faktu a také k tomu, že zdejší kostel byl centrem poměrně slušné farnosti, možno sídliště ve smyslu běžně užívaného schématu studia rodící se vrcholně středověké kulturní krajiny, označit za tzv. trhovou ves, tedy útvar, který v sobě integroval celou řadu funkcí pozdějšího skutečného města. Zda se obyvatelstvo Staré Jihlavy a okolních vsí již v nejstarších obdobích zabývalo prospektorskou a důlní činností, není zatím nijak doloženo. Církevní stavba, která zde stála, je zmiňována poprvé k roku 1233, ačkoliv tehdy jde zatím o zmínku bez později známého patrocinia, je uváděna do poloviny třináctého věku ještě jednou, v roce 1243 (CDB III., č. 49, str. 49 - 50).
Další ze sídlišť, které mohlo být jedním z krystalizačních jader pozdějšího vrcholně středověkého města, se pak nacházelo v prostoru dnešní místní části Staré Hory (SAMEK 1999, 108). Rozsah této osady, nebo lépe aglomerace byl od počátku jednoznačně vázán na prostorový rozsah důlní těžby rud. Plošný výzkum v druhé polovině roku 2002 ukázal, že obytný, těžební a výrobní areál se nacházel ve vzdálenostech až 900 m od nynějšího středu Starých Hor v údolí Jihlavy. Zdá se tedy, že toto sídliště nebylo stabilním útvarem, nýbrž prošlo značně dynamickým vývojem od expanse přes kulminaci až po postupnou prostorovou redukci areálu.

Osídlení areálu města v rámci hradeb
Nevýrazné stopy osídlení poskytl prostor okolo kostela Povýšení svatého Kříže a klášterního komplexu Dominikánů v SV části městského areálu. Zde se archeologickým výzkumem podařilo prokázat sídlištní a snad i požárovou vrstvu s keramikou, kterou možno rámcově řadit do 13. století. Stratigrafická a stavební pozorování dovolují závěr, že tyto aktivity bezpečně předcházejí založení církevního objektu a možno s nimi počítat od druhé třetiny tohoto věku (ZATLOUKAL 1994 a; TÝŽ 1994 b). Další stopy aktivit 13. století pocházejí z menších archeologických akcí. V prostoru nároží ulic Palackého a Židovské bylo na jaře roku 2002 prozkoumáno v základových pasech plánované novostavby několik archeologických situací, svědčících o stavební aktivitě v době vrcholně středověké kolonizace. V jádru městské parcely byla odkryta superpozice zahloubeného suterénu dřevohliněné konstrukce a kamenného sklepa pozdějšího domu. Druhý suterén byl zachycen na řezu ve vzdálenosti několika metrů od předchozího a to s orientací kolmo na průběh ulice Židovská. O něco mladší kamenný obdélný objekt byl pak v menším úseku prozkoumán na současné uliční čáře Židovská, kterou však směrem do vozovky překračoval. Sondážní výzkum podobného charakteru a rozsahu proběhl také v ulici Úzká, kde byl taktéž zčásti prozkoumán zahloubený suterén dřevohliněné stavby, která svým umístěním taktéž nerespektovala nynější průběh úzké uličky, svažující se k jihu. Třetím nejnovějším dokladem nejstarší sídlištní architektury jsou archeologické situace v kanalizačním výkopu v ulici Divadelní. Zde se v prostoru návaznosti na ulici Benešova podařilo zdokumentovat a ovzorkovat na řezu prokazatelně dva podobné suterény, obsahující znovu keramiku a zlomky vypálené mazanice. Jejich stranová orientace není příliš jasná, ačkoliv mohly být situovány delší osou kolmo na nynější uliční čáru. Podstatný je však jev, že se nacházely prakticky vprostřed současné ulice. Pokud budeme uvažovat další doprovodné sídlištní situace, doprovázející zpravidla nejbližší okolí těchto někdejších domů, je možné, že vznik ulice Divadelní je až pozdějšího data, tj. po zániku dotyčných staveb a jejich zázemí. Obecně lze tedy na základě zatím nemnoha příkladů z různých částí městského areálu učinit závěr, že ještě v období 13. století existovalo v tomto prostoru pravděpodobně rozsáhlé osídlení, které nerespektovalo pozdější pravidelnou dispozici městišť a síť ulic, jak ji známe prakticky dodnes. Je to na druhé straně jev, se kterým se lze setkat i v případě jiných královských měst.

CDB – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I – IV. (ed. Friedrich, G. a kol.). Praha 1904 - 1965.
HOFFMANN, F. 1992: České město ve středověku. Praha.
JAROŠ, Z. 1999 a: Jihlavské mincovny. In: Dolování stříbra a mincování v Jihlavě. Sborník. Jihlava, 79 – 89.
JAROŠ, Z. 1999 b: Jihlava v datech. Jihlava.
KEJŘ, J. 1969: Zwei Studien über die Anfänge der Stadtvewrfassung in den böhmischen Ländern, Historica 16, 81 – 142.
KEJŘ, J. 1998: Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha.
KUČA, K. 2000: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha.
KUTHAN, J. 1993: Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Praha.
MĚŘÍNSKÝ, Z. – PLAČEK, M. 1989: Rokštejn. Středověký hrad na Jihlavsku (Jeho dějiny, stavební vývoj a výsledky archeologického výzkumu 1981 – 1989). Brno – Brtnice.
SAMEK, B. 1999: Umělecké památky Moravy a Slezska II. Praha.
ZATLOUKAL, R. 1994 a: Záchranný archeologický výzkum v presbytáři kostela Povýšení svatého Kříže v Jihlavě – Die Rettungsgrabung im Chor der St. – Kreuz – Kirche in Jihlava (Iglau), Vlastivědný sborník Vysočiny 9, oddíl věd společenských, 205 – 213.
ZATLOUKAL, R. 1994 b: Jihlava, Křížová 4. Nálezová zpráva o záchranném archeologickém výzkumu. Brno.

důlní aglomerace Staré Hory; 3 - před" src="../data/images/0017/thumb0827.jpg" class="img-thumbnail">

Jihlavský mikroregion v 1.pol.13. století 1 - město; 2 - důlní aglomerace Staré Hory; 3 - předlokační aglomerace u sv. Jana