Čamrdářství na Táborské

16. 08. 2026 – Michal Bučo

V rámci archeologie Brna dohlížíme na stavební činnost nejen v centru a blízkém okolí, ale i v širším prostoru města.

I v na první pohled nevýznamné části je možné zachytit zajímavé situace. Jedním z takových příkladů je ulice Táborská. Při stavbě bytového domu zde byly zachyceny dvě odpadní jámy se zajímavým obsahem. Nacházely se v nich zbytky opracovaných říčních mušlí – velevrubů.

Někdy na přelomu 19. a 20. století zde pravděpodobně probíhala lokální výroba knoflíků. Výroba perleťových knoflíků byla vysoce specializovaným, prašným a hlučným řemeslem, které vyžadovalo specifické stroje (soustruhy na vyřezávání kroužků z mušlí, dírkovací stroje, brusky) a přísun suroviny – zámořských mušlí či sladkovodních velevrubů.

Tato výroba byla v českých zemích silně regionalizována a fungovala v uzavřených cechovních či cechovně-domáckých sítích. Hlavními centry byly:

Vysočina a Pelhřimovsko: Žirovnice (zdejší centrum zásobovalo celou monarchii), Počátky, Studená, Předín u Jihlavy,

Třebíčsko a Dačicko, Podkrušnohoří.

V našem případě předpokládáme, že se jednalo o domáckou/neregistrovanou dílnu – tzv. čamrdářství. Jde o velmi cenný doklad brněnského příměstského malokapacitního řemesla, které zřejmě fungovalo jako neformální či subdodavatelská dílna pro židenický oděvní průmysl. Pro oficiální městské archivní statistiky bylo toto řemeslo příliš malé na to, aby zanechalo výraznější písemnou stopu.

Židenice a Zábrdovice byly v letech 1880–1910 centrem textilního a oděvního průmyslu. Místní krejčovství a konfekční dílny spotřebovávaly obrovské množství levných knoflíků. Mít malovýrobu přímo v místě spotřeby (bez nutnosti platit provize faktorům ze Žirovnice) dávalo z ekonomického hlediska velký smysl.

Použití sladkovodních mušlí (nejčastěji velevruba malířského či nadmutého) ukazuje na využití lokálních zdrojů. Velevrubi se masově vyskytovali v meandrujících a neregulovaných tocích Svitavy a Svratky i v přilehlých náhonech přímo v Židenicích a Zábrdovicích. Říční perleť byla levnější alternativou k drahé mořské perleti – knoflíky z ní byly menší a slabší, ale dostupné pro běžnou konfekci.

Jako odpadní jáma později sloužila i původní kamenná studna. Při hloubení stavební jámy se podařilo odhalit i její spodní část. V zásypu se objevilo několik skleněných lahví, které je možné spojit s perleťářskou výrobou.

Po vyvrtání a vyřezání polotovarů knoflíků ze škeblí byla perleť matná a drsná. Aby získala vysoký lesk, mořila se v lázních s kyselinami (nejčastěji kyselina chlorovodíková/solná nebo dusičná) nebo v lázních s peroxidy a čpavkem pro bělení.

Speciální láhev se dvěma otvory se nazývá průtoková láhev. Sloužila v lékárnictví a medicíně. Láhev se zavěsila za skleněné očko dnem vzhůru nad pracovní stůl nebo kadičku. V dlouhém hrdle byla gumová zátka s jemnou skleněnou trubičkou (nebo kapátkem). Uvolněním tlaku / odvzdušněním kapala kyselina přímo na knoflíky nebo do lázně, aniž by s ní dělník musel nebezpečně manipulovat rukama.