Poznámky (subjektivní) k semináři o zpracování keramiky z archeologických výzkumů

Na Zelený čtvrtek proběhl, již tradičně v přednáškovém sále Technického muzea v Brně seminář „Metody zpracování keramiky z archeologických výzkumů ve vztahu k nálezovým okolnostem“. Předneseno byl 6 příspěvků, po jejich odeznění proběhla v celku bouřlivá a dělná diskuse. Akci byla přítomno 50 účastníků, více než polovinu představovali studenti, doktorandi a pedagogové ÚAM FF MU. Seminář moderoval a diskusi vedl Rudolf Procházka.Rudolf Procházka (Archaia Brno o.p.s.) ve svém referátu „Keramika středověkého Brna – stav zpracování a metodika“ shrnul zkušenosti se zpracováváním nálezových souborů keramiky v prostředí historického jádra Brna. Vycházel především ze závěrů tříletého grantu věnovaného této problematice a obsáhlé studie, jež právě toto bádání shrnuje, která čerstvě vyšla v Přehledu výzkumů. Ve svém vystoupení kladl důraz především na zpracování hodnotných, uzavřených celků (pro Brno takovéto celky vidí převážně v souborech z odpadních jímek). Konstatoval také, že některé otázky týkající se chronologie v současnosti nejsou tak jasné, jako tomu bylo dříve. Platí totiž, že čím více je informací, tím více je otázek a nejednoznačností. Ivana Boháčová (ArÚ ČAV Praha) přítomné v přehledně připravené prezentaci seznámila se současným stavem snahy o synchronizaci chronologie raně středověké keramiky v Praze („Keramika raně středověké Prahy. K otázce využití keramiky jako nositele chronologické informace“). I v Praze je problém s keramikou označovanou jako mladší, která se dnes jeví starší a naopak. Systematická práce, postavená na pečlivých terénních výzkumech nese své ovoce. V případě Pražského hradu se pak jedná i o možnost srovnání se situacemi ze Staré Boleslavi. Lumír Poláček a Marian Mazuch (ArÚ ČAV Brno) se věnovali (každý zvlášť) problematice Mikulčické keramiky, respektive možnosti zpracování starých fondů ve vztahu k ne zrovna optimální terénní dokumentaci a metodiky starších výzkumů vůbec („Poznámky ke zpracování raně středověké keramiky z Mikulčic“). Prostě, co se v terénu špatně vykope sebelepší zpracování nezachrání. (Lumíra jsem bohužel neslyšel). Jiří Macháček (ÚAM FF MU) přednesl příspěvek s názvem „Informační potenciál raně středověké sídlištní keramiky a způsoby jeho využití“ postavený na svém systému vyhodnocení nálezových souborů keramiky z výzkumů na Pohansku, jenž byl předmětem jeho dnes již vskutku legendární doktorandské práce. Michal Zezula (ÚOP NPÚ Ostrava) v referátu „Opavská středověká keramika – aktuální stav poznání“ shrnul, tak jak naznačuje název, současný stav poznání středověké keramiky z archeologických výzkumů v Opavě. Přinesl obdobné postřehy známé z prostředí Brna s tím, že je na začátku bádání (Tím nechci říct, že Brno je na konci nebo dokonce v koncích! Ani se povyšovat…). Mimo výše zmíněné referáty zabývající se raně a vrcholně středověkou keramikou a tedy i středověkými sídlištními aglomeracemi vystoupila Klára Šabatová (ÚAM FF MU) s příspěvkem „Zpracování souborů keramiky z pravěkého polykulturního sídliště“. Prezentovala výsledky svého dlouholetého bádání nad lokalitou v Přáslavicích (diplomová práce, doktorandská práce – Cena Jiřího Rulfa 2008). Její systém práce s keramikou v podstatě vychází z metody zpracování používané na Pohansku, tedy ze systému J. Macháčka (teoreticky bychom mohli mluvit o „nové univerzitní škole“). V krátkosti se zmínila o postupu metodiky terénního výzkumu z posledních kampaní v Těšeticích.

Závěrečná diskuse ukázala vcelku zajímavý, ale ne až tak překvapující jev. Co vlastně si od vyhodnocení keramiky slibují jednotliví badatelé. Vcelku shodný názor mají zástupci archeologie velkých a tradičních městských aglomerací (Praha, Brno, Opava). Výzkumů se na jejich území uskutečnilo velké množství, tomu odpovídá i nálezový fond, se kterým je potřeba něco podniknout. Otázku zůstává, co všechno. Druhou skupinu představují raně středověké aglomerace a polykulturní pravěké lokality, jejichž výzkumy se odehrávají v podstatě na zelené louce. Při vší úctě z pohledu výzkumu středověkého města viděné jako lokality „jednovrstevné“. Prostě jiné možnosti a východiska se nabízí v případě lokalit, kde se nálezy počítají řádově v tisících (tzv. pravěké lokality), desetitisících (raně středověké aglomerace) nebo statisících (městské středověké aglomerace). Podstatný rozdíl také představuje přístup a možnosti záchranného archeologického výzkumu (lokality zkoumané v návaznosti na ničení archeologických terénů stavební činností, prováděné bez ohledu na zájmy archeologického bádání) a systematického výzkumu (lokality „likvidované“ odborně, nicméně více či méně primitivně, viděno zajisté pohledem z budoucnosti, kde si archeologové mohou vybírat takřka podle libosti). Nesmíme opomenout ani možnosti jednotlivých institucí, kdy univerzity mají v podstatě neomezený přísun lidských zdrojů (studenti, doktorandi…). Mimo jiné bude pravděpodobně velmi složité vytvořit univerzální metodiku pro zpracování keramických nálezových souborů aby bylo možno je objektivně srovnávat a vyhodnocovat. Pokud se to podaří, bude to zcela jistě obdivuhodný výkon. Z pohledu městské archeologie je především nutné vytvořit základní chronologii keramiky a tu postupně dolaďovat, zpřesňovat (primární je potřeba keramiky k dataci zkoumaných aktivit). Dále otázka provenience a distribuce keramiky jakožto zboží (obchod a kulturní styky). Mobiliář domácnosti ve vztahu ke stanovení sociálního prostředí (každodenní život). Depoziční a postdepoziční procesy…etc.

Jak říkal Jiří Macháček, je potřeba si klást otázky. A k tomu je potřeba dodat, také vědět, co se vlastně chce. A co se pokazí v terénu, analýzy nenahradí…Jinak nelze než konstatovat, seminář se povedl!