Jihlava - Minoritský klášter

V dubnu 2002 byly zahájeny záchranné výzkumné práce v areálu kostela Nanebevzetí Panny Marie a přilehlém areálu kláštera Minoritů (OBR. 01) a to v souvislosti s rekonstrukcí podlah a základového zdiva. Z hlediska potřeb regionální archeologie i archeologie středověku obecně patří totiž prostor minoritského kláštera, kostela a náměstí ke zdrojům nenahraditelných informací. Lokalita se nachází v jižní až jihozápadní části středověkého městského areálu. Jde místo, které bezprostředně přiléhá k linii opevnění. V bezprostředním západním sousedství se nachází gotická brána Matky Boží, dnes jediná zachovaná z celkového množství všech původních hájitelných středověkých vstupů do města. Jedná se o chrám, který není klasicky orientován V – Z, nýbrž směrem SSZ – JJV. Stavba je charakteristická dlouhým kněžištěm, přičemž v jeho severojižní orientaci bývá spatřována symbolika směřování k hrobu svatého Františka z Assisi. Konventní kostel byl založen ve 40. letech 13. Století. Přítomnost řádu v nově založené Jihlavě je připomínána v listině, hlásící se do roku 1258 (OBR. 02).
Archeologické práce byly provedeny v několika prostorových kontextech, jednak v prostoru hlavní lodi kostela včetně presbytáře (OBR 05), dále v prostoru při vnějším východním boku lodi v místě někdejší kaple Sv. Wolfganga, v prostoru Minoritského náměstí, narušeném přípojkami kanalisace, pak v prostoru křížové chodby a nakonec v místě kaple Srdce Kristova (dříve kaple Nanebevzetí Panny Marie a svaté Anny). Ve shodě s obecně platnými zásadami využívání sakrálního prostoru ve vrcholném středověku byla i plocha přiléhající bezprostředně k východní obvodové stěně hlavní lodi chrámu používána jako pohřební areál (OBR 03). Dokládá to několik málo zachovaných kostrových hrobů, které byly nalezeny v úrovni podloží a v horizontech souvisejících s 13. století. Výrazným prvkem, dokládajícím pohřební aktivity v prostoru při východním boku hlavní chrámové lodi byla pietně uložená deponie lidských ostatků. V interiéru kostela byly podobně nalezeny jednoduché zahloubené kostrové hroby, snad členů řádu. Z nejmladších možno jmenovat zděné hrobky v presbytáři kostela (OBR 04), opatřené náhrobními kameny, datované zhruba do období baroka. Zajímavá zjištění byla učiněna v místě někdejší kaple sv. Wolfganga, kde byly odkryty relikty nosného obvodového zdiva.
Za nejcennější jsou z hlediska archeologie považovány stavební a sídlištní doklady z období zakládání kláštera i města, tedy ze 13. Století. V několika úsecích bylo zkoumáno vlastní základové zdivo chrámu. Složení zdiva plně odpovídá představám o raně gotickém stavebnictví. Jednalo se o zdivo řádkové, kdy stavební patra byly tvořeny velkými kameny a jejich mezery dorovnány středními (OBR 06).
Pokud jde o další prvky, které chronologicky spadaly do nejstaršího období, reprezentovala je sídlištní vrstva, která byla zachycena prakticky na všech sondovaných místech. Nacházela se v hloubkách okolo 80 – 85 cm od současné dlážděné podlahy. Vrstva mocnosti 5 – 15 cm byla výrazně tmavě zbarvena do šedých až šedočerných odstínů a místy obsahovala také množství zuhelnatělého dřeva a dřevěných uhlíků, tedy druhotných stop žáru. Pokud jde o archeologické nálezy, lze říci, že ve zkoumané nejstarší kulturní vrstvě se jich nacházelo značně málo, necelá desítka. Jednalo se výlučně o malé zlomky keramiky se silnou příměsí drcené, nebo mleté tuhy. Tento nejstarší sídlištní horizont svědčí o soustředěných lidských aktivitách v tomto prostoru již ve 13. století. Zjištěná vrstva by svým charakterem dovolovala opatrnou interpretaci jako horizont žďáření, tedy systematického vypalování lesního, nebo doubravního porostu. Chronologicky následná je pak výstavba kostela, která je doložena porušením této vrstvy základovou spárou pro výše popsané nosné zdivo chrámu. Zda vznik této vrstvy souvisí s přípravou prostoru pro výstavbu sakrální stavby, nebo je dokladem aktivit, které s jeho vybudováním naopak ještě vůbec nesouvisely, je otázkou dalšího studia.