Vojnův Městec

Petr Hrubý a Petr Hejhal (ARCHAIA Brno, pracoviště Jihlava)
Karel Malý (Muzeum Vysočiny Jihlava)

Zjištění a terénní situace: V místě poruchy byla v nedávném období zjištěna zavodněná kaverna, kde zvýšenou vodní činností, související nejspíš s mimořádnými úhrny srážek v jarních měsících, došlo k vymletí její výplně a následně k propadu přímo pod vozovkou. Na základě vrtů i rozkrytí za pomoci mechanizace dne 11. června 2010 lze objekt jednoznačně označit jako staré důlní dílo. Zjištěny zde byly podle prvotního odhadu nejspíš dvě chodby, resp. štoly, které se zde kříží. Štoly, resp. chodby jsou vystrojeny dobře dochovanou výdřevou stěn a stropu, se stojkami a výztužemi. Východně, asi 15-20 m od místa stavby, se v lesním porostu nachází výrazné a rozsáhlé pozůstatky starých hornických prací v podobě liniového výrubu délky několik desítek metrů, hloubky do 5 m a šířky cca 7-10 m. Tento výrub je doprovázen odvaly zeminy na obou okrajích, jejichž výška je rovněž několik metrů. Výrub samotný je převážně zavodněn. Jeho směr je východ - západ a dispozičně a směrově přímo navazuje na jednu ze štol, zjištěnou v místě poruchy vozovky, takže lze konstatovat, že oba prvky spolu přímo souvisí, tzn. jde o jedno a totéž dílo. Ve smyslu zák. 20/1987 O státní památkové péči se jedná o archeologický nález movitého (výdřevy) i nemovitého (štola) charakteru. Poněvadž staré důlní dílo, které je vlastní příčinou poruchy, bude nutné sanovat odtěžením, je dle § 22 zák. 20/1987 nutné provést záchranný archeologický výzkum. Vzhledem ke složitým úložným podmínkám (zvodnělé nezpevněné horniny) a vzhledem k charakteru stavby a potřebám co nejrychlejší opravy poruchy, a samozřejmě vzhledem k bezpečnosti práce, nebylo možné provést ZAV standardními postupy. Metodicky se proto přistoupilo k průběžné přítomnosti archeologa při odtěžování horniny a druhotných výplní štol. Archeolog zde v průběhu sanačních prací prováděl fotografickou a kresebnou dokumentaci. Po ukončení všech exkavačních a dokumentačních prací byly vyzvednuty a základním způsobem ošetřeny výdřevy jedné ze dvou zjištěných štol v rozsahu 3 polí, tj. délky ca. 4 m.

Terénní část záchranného archeologického výzkumu probíhala z povahy nálezu a postupu prací v zcela pochopitelně nestandardně, tj. jinak, než u běžných např. plošných výzkumů pravěkých či středověkých areálů. Bylo nutné především za přísného dodržování zásad BOZP postupovat v těsné koordinaci s postupem sanačních prací a to výhradně v rozsahu stavební jámy, což plyne z charakteru stavby a charakteru nálezu. V místě stavební jámy bylo nalezeno a zkoumáno několik důlních prvků. Jednalo se o dvě štoly, nevydřevenou chodbu s čelbou a šachtu. Tato šachta byla v rámci sanačních prací odstraňována strojově. Vzhledem k stálému a silnému přítoku vody, dále k reálné hloubce a vzhledem k stálému nebezpečí sesunu stěn šachty, nebyla zkoumána a dokumentována archeologicky ručně, což bylo jednoduše nemožné. K dispozici je její bodové a obvodové zaměření, tedy umístění a fotografická dokumentace, pořízená v průběhu mechanizované sanace.

Štola 1: Jednalo se o klasickou vydřevenou štolu obdélného průřezu, raženou téměř vodorovně, bez úklonu. Absolutní nadmořská výška počvy štoly v celé zachycené délce 15,7 m, tedy na profilech stavební jámy, byla na jihovýchodní straně 625,383 m a na severozápadní 625,571 m. Absolutní nadmořská výška stropu štoly ve stejných místech pak byla na jihovýchodě 623,806 m a na severozápadě 623,825 m. Přestože byl geodeticky a měřičsky podchycen pouze asi pětimetrový úsek štoly, zdá se, že nebyla ražena přímo, ale s mírným až zanedbatelným odbočením od severozápadu k severu. Směr štoly v jihovýchodní části stavební jámy byl pravděpodobně 321,260, pak se nepozorovaně mění na 326,390. Délka jednoho pole výdřev byla 1,35 m, počet aktivně dokumentovaných a ručně rozebraných polí byl 4. Výška štoly od počvy ke stropu byla ca. 2.00 až 2,11 m. Výška stojek byla 1,72-1,75 m, stropnice byly dlouhé téměř přesně 1 m, obojí byly jen místy stesané, převážně však šlo o kuláče, navíc neodkorněné, jejichž průměry byly v rozmezí ca. 16-20 cm. Prahy byly hrubě tesané, délky ca. 85 cm. Celá rám pažení byl klasickým a neměnným postupem začepovaný. Stropní výztuže, stejně jako výztuže boční, byly štípané (nepravidelný až trojboký průřez), délky 1,35 až 1,40 cm, šířky 11-15 cm a tloušťky do 6 až 7 cm. Konce měly mírně seseknuté až zahrocené. Stropních výztuží bylo v každém poli vždy 7 až 8, bočních okolo 11 až 12. Zatímco stojky, stropnice či prahy byly většinou z listnáčů, štípané výztuže byly smrkové nebo jedlové. Až na některé výjimky, kdy došlo k bodovému závalu shora a tím proboření stropu, popřípadě kdy byl znát tlak na boční výztuže a některé byly prohnuté či popraskané, byly tyto výztuže ve velmi dobrém stavu. Na podlaze štoly byly položeny kvalitní smrkové desky, délky více než dvou polí a šířky ca. 50 cm. Po odbagrování zavalené části štoly v místě stavební jámy byla montánně archeologicky zkoumána světlá délka štoly ca. 5,7 m.

Štola 2: Byla zkoumána pouze na řezu v severozápadní a jihovýchodní hraně stavební jámy a vyhodnocen byl taktéž jen přibližný a předpokládaný směr. Štola 2 byla ražena prakticky souběžně se štolou 1 a také zhruba ve stejné výšce. Počva štoly 2 byla na sz. řezu o 12 cm. níž. Výška štoly je 2,00 až 2,10 m. Od štoly 1 se zásadně liší konstrukčně. Již v průběhu mechanizačních prací ale i při archeologické dokumentaci, nebylo nikde v odkryté délce štoly zjištěno zastropení, což působí dojmem, že při opouštění a uzavírání dolu bylo záměrně odstraněno. Šíčka stojek, rovněž z neodkorněných kuláčů, byla nižší nežli u štoly 1 a pohybovala se okolo 14 cm. Zato boční výztuže byly velmi masivní a vyrobené z mírně přitesaných kuláčů, mocnosti 15 nebo 17 cm. Práh byl kuláč délky 80 cm, usazený ve spodní části stojek na zásek. Výplň ve štole, resp. alespoň v dokumentovaných úsecích, měla charakter spíše dlouhodobě se tvořících uloženin, zčásti i vodou, pouze v několika úsecích se jevila jako jednorázový zával. Nebylo zkoumáno možné napojení na šachtu, popřípadě propojení se štolou 1.

Nevydřevená chodba: Bylo napojena na severní bok štoly 1 a ražena byla směrem k SV (azimut 26,50). Její délka od předpokládané rozrážky v boku štoly 1 až po čelbu, činí 4,8 m. Výška je asi 1,3 m a šířka v počvě 85 cm. Profil je mírně vejčitý. Na čelbě i na stěnách jsou patrné stopy ručního hornického náčiní. V žádném ze zkoumaných kontextů nebyly nalezeny žádné movité archeologické nálezy, zbytky např. výstroje či ošacení někdejších horníků, nářadí či lamp, poztrácených předmětů a pod.

Vyhodnocení nalezených pozůstatků důlních prací: Jedná se o menší uhelný důl, kde těžba měla spíše pokusný a v každém případě krátkodobý charakter. Portály, resp. ústí obou štol, se nacházely pravděpodobně východně až jihovýchodně od nynějšího tělesa vozovky ve vzdálenosti několik desítek metrů v lesním porostu, kde se, jak je uvedeno v kapitole 3, nachází povrchové tvary, coby pozůstatky po témže důlním díle, jehož součástí jsou zkoumané štoly a šachta. Důl souvisí s pokusnou těžbou zdejší uhelné sloje v první polovině 19. století. Ta byla vyvolána stále naléhavější potřebou paliva do pecí nedalekých železářských hutí, pro jejichž provoz již nebylo dlouhodobě udržitelné, aby redukční tavba rud v průmyslovém měřítku probíhala i nadále na bázi klasicky milířově produkovaného dřevěného uhlí. Regionálně vlastivědné zpracování této problematiky přináší Kreps: „Velké prostředky tak vynaložilo ředitelství ransko-polničských železáren na geologický průzkum nalezišť minerálního uhlí. První větší pokusy v tomto směru byly podniknuty ve čtyřicátých letech 19. století, podnícené menšími místními nálezy hnědého uhlí u Hluboké poblíže doubravnického rybníka, u Vojnova Městce, u Krucemburka a u Kohoutova. Všechny další pokusy se však ukázaly být marné, stejně jako obdobné snahy některých krucemburských občanů u obce samé. V šedesátých letech 19. století se pokoušeli v tomto směru o úspěch i majitelé jihlavské soukenické továrny Löw a Schmal u doubravnického rybníka, v sedmdesátých letech Dombrovsko-orlovská společnost pro těžbu kamenného uhlí u Hluboké, v roce 1879 pak někteří jednotlivci znovu u Vojnova Městce (Kreps 1970, 135-136; Schrockherrs Monographie).

Závěr a pokusná těžba uhlí u Vojnova Městce v kontextu těžby surovin v minulosti regionu
Přestože region sousedního Havlíčkobrodska je charakteristický doklady starého hornictví a těžby polymetalických rud, nebo kdy revír Ransko je typický těžbou rud železných, v případě objevených prací u Vojnova Městce jde o těžbu nekvalitní, resp. málo vyvinuté uhelné sloje. Ještě ve 20. století, ale pochopitelně i dříve, byla v regionu silná tradice lidové těžby kvartérních organozemí, které jsou zde charakteristické, zejména v plochém reliéfu s nepropustným krystalickým podkladem u Dářka či Radostína, kde se vyvinula již na sklonku pleistocénu rašeliniště vrchovištního typu. Rašeliny zde byly povrchově těženy a v podobě známých tzv. borků sušeny a používány jako palivo (topivo). To se odráží i v toponymech, tj. v pomístních názvech, jako jsou Borky, Do Borků a pod. i na katastru Vojnova Městce či sousedního Radostína. Podobně tak lze alespoň hypotheticky zmínit i možnou těžbu surovin potřebných pro sklářskou výrobu, související s přítomností blízké tzv. Nové huti, tedy barokní sklárně, zobrazované již na Müllerově mapě Čech a Moravy a na dalších vojenských mapováních (Glashütte). Z takových surovin přicházejí v úvahu sklářské tavné písky, uložené zpravidla na křídových podkladech v našich pánvích, nicméně jejich těžba probíhá zpravidla povrchově v lomech. Nález u Vojnova Městce je šťastnou náhodou, díky které se opět poněkud doplňuje obraz historie regionu z hlediska těžby surovin, která vždy hrála v životě jejich obyvatel značnou roli. Vedle polymetalických rud, železných rud, organozemí či sklářských písků (a samozřejmě lámaného kamene) je zjištění existence klasického uhelného dolu, byť jen s pokusnou a krátkodobou těžbou, do jisté míry překvapením. Na Českomoravské vrchovině, složené téměř výhradně ze starých krystalických hornin, je málo míst, kde se lze setkat s mladšími geologickými útvary, jako je uhelná sloj křídového stáří. Jestliže na Ostravsku či Kladensku existuje dosud v podobě opuštěných důlních děl, a to jak památkově chráněných či nikoliv, takových příkladů více (což je pravděpodobné), pak na Českomoravské vrchovině je potřebné takovou vpravdě technickou památku považovat do značné míry za unikátní a hodnou pozornosti.

Literatura
Kreps, Miloš 1970: Železářství na Žďársku. Žďár nad Sázavou – Brno, str. 135-136.
Schockherrs Monographie der Herrschaft Polna, rkp. n muzeu ve Žďáře nad Sázavou.