Jihlava - starohorská dislokace a Koželužský potok

Petr Hejhal – Petr Hrubý – Petr Kočár – Karel Malý

Krajinný kontext západního předpolí Jihlavy a Koželužského potoka
Vodoteč má délku asi 6800 m. Na území města se potok v prostoru bývalého Brtnického předměstí, vlévá zleva do Jihlávky. Celkově má tři levobřežní přítoky. Nadmořská výška prameniště se pohybuje okolo 633 m, výška soutoku s Jihlávkou 490 m. Koželužský potok a jeho přítoky byly v minulosti přehrazeny početnou kaskádou menších vodních ploch. Na horním toku je dnes Lužný rybník (Auer Teich), a pod ním Silniční rybník (Strassen Teich), hned pod ním dnes bezejmenný rybník (dříve Lukas Teich) a pod ním u Hosova pak Kalný a Vodárenský rybník (Röhren Teich). Mezi ním a místem výzkumu jsou dva rybníčky Luční a Maškův. Potůček, který zleva v místě profilů přitéká do Koželužského, je dnes přehrazen třemi plochami, z nichž v místě prameniště se nachází rybník U břízy. Ještě v 19. století zde však lze najít stopy po pěti vodních plochách. Na Koželužském potoce a přítocích se nacházejí areály, které mohly mít vliv na archeobotanický a geochemický obraz sedimentů. Zkoumaná lokalita se nachází na k.ú. Pístov, na pravém břehu, asi 70 m jižně od silniceJihlava – Pelhřimov v nejsevernějším ohybu potoka (nadmořská výška 521-522 m). V roce 2006 zde proběhl výzkum dvou profilů 1 a 2. Podloží Profilu 1 bylo tvořeno nesoudržným pískem tvořícím terasu. Následně nastala sedimentace šedého jílu se zlomky dřeva, pak sedimentují střídající se vrstvy šedých jílů a křemičitých vytříděných písků. Ty mají zvlněný charakter tzv. čeřin. Stratigrafie je ukončena recentním půdním horizontem. Na profilu 2 byly nejstarší stratigrafickou jednotkou evytříděné svahoviny coby břehy přirozené vodoteče zaznamenané na bázi profilu (terasa). Výplň starého koryta tvořily na bázi štěrkovité sedimenty, výše organogenní vrstvy s dřevy a uhlíky. Následovala vrstva jílu s proplástky písku. V následujícím období sedimentuje světle šedý a hnědý jíl s vysokým obsahem organik (přechod k slati). Následující vrstvy vykazují až do ukončení sedimentace prokořenění (ostřice) a střídavou přítomnost mechů (přechod k slati).

Radiokarbonové datování
Profil 2 byl datován s využitím metody 14C v radiokarbonové laboratoři v Poznani (Poznań radiocarbon laboratory) metodou AMS. Byly získány 2 14C údaje spadajících do středověku a raného novověku. Kalibrace byla provedena v programu OxCal (https://c14.arch.ox.ac.uk/oxcal/) s intervalem spolehlivosti 68% a 95%. Použitá atmosférická data byla využita z práce Reimer et all. (2004); OxCal v3.10 Bronk Ramsey (2005); cub r:5 sd:12 prob usp[chron].

Jihlava 51-55 : 175±30BP
68.2% pravděpodobnost
1660AD (11.9%) 1690AD
1730AD (41.9%) 1810AD
1920AD (14.4%) 1950AD
95.4% pravděpodobnost
1650AD (18.4%) 1700AD
1720AD (51.5%) 1820AD
1830AD ( 6.3%) 1880AD
1910AD (19.2%) 1960AD

Jihlava 107-111 : 1025±30BP
68.2% pravděpodobnost
985AD (68.2%) 1025AD
95.4% pravděpodobnost
890AD ( 3.0%) 920AD
960AD (89.9%) 1050AD
1090AD ( 2.4%) 1120AD


Archeobotanické analýzy
Pro analýzy rostlinných makrozbytků, dřev a uhlíků byly z profilu 2 odebrány vzorky sedimentu objemu 3-12 l. Celkem bylo analyzová 11 vzorků odpovídajících 11 vrstvám rozlišitelným v terénu. Pro ostatní typy analýz (pylová, diatomární, geochemická) byl paralelně odebrán profil do plechových krabic o celkové délce 150 cm, který byl v laboratoři rozřezán na 20 vzorků. Jako klíčový pro studium krajiny na Jihlavsku se ukázal profil 2. V programu POLPAL byly metodou Conslink vylišeny 3 lokální palynologické zóny. Pylový profil 2 zachycuje vývoj vegetace a krajiny ve středověku od začátků kolonizace a počátku těžby drahých kovů po novověk. Rapidní úbytek jedlobukových lesů je spojen s metalurgickou a důlní činností doloženou geochemicky. Následující období zachycuje změnu využití kulturní krajiny středověku a novověku ve prospěch zemědělství. Z xylotomární analýzy profilu 2 je patrné, že množství uhlíků v sedimentech kolísá. Zatím co v nejstarších vrstvách pozorujeme koncentrace spáleného dřeva, v následujících vrstvách je to minimum. Profil tak můžeme rozdělit na dvě období, která se neliší jen kvantitativním obsahem spáleného dřeva, ale i kvalitativně podílem jednotlivých rodů. Na počátku záznamu pozorujeme výrazné zastoupení jedlobukových lesů (hl. 117-141 cm). Jejich ústup je spojen se sídelní, zemědělskou, metalurgickou a důlní činností a spotřebou dřeva. Exploataci jedlobukových lesů dokládají i makrozbytkové a xylotomární analýzy (vysoká koncentrace zuhelnatělých makrozbytků lesních dřevin a uhlíků jedle, smrku a buku). Následující období zachycuje změnu využití krajiny ve prospěch zemědělství, lesní vegetace je určována světlomilnými druhy sekundárních lesních společenstev. Analýza rostlinných makrozbytků poukazuje na eutrofizaci okolí studovaného místa (druhy vlhkých rumišť a další indikátory činnosti člověka), nárůst živin v potoce a na břehových porostech souvisí se zvýšením koncentrace sídel a nárůstem zemědělství a dobytkářství. Původně vysoké koncentrace těžkých kovů klesají na hladinu přirozeného pozadí. V posledním období pozorujeme extenzifikaci zemědělství v nivě ve prospěch pěstování lučních porostů.

Výsledky geochemických analýz a analýz technolitů profilu 2
Profil vykazuje zvýšení koncentrací analyzovaných kovů ve spodní části. Jde o Pb, Zn, Cu, Ag, As a Ba, což jsou kovy charakteristické pro starohorské zrudnění. To souvisí s pokračováním starohorské dislokace k jihu a přítomností rozvětralých a přírodně dostupných barytových vložek, které byly přirozenou vodní činností rozebírány a rozplavovány. Směrem k mladším uloženinám klesá až k normálním hodnotám pozadí. Za předpokladu, že přítomnost kovů v sedimentech je přírodní jev, lze jej klást do souvislosti s blízkostí polymetalické mineralizace, nevysvětlen by ale zůstal prudký pokles sledovaných prvků v mladších sedimentech a přítomnost technolitů. Úkolem výzkumu a analýz bylo pokusit se odpovědět na otázku, zda byl Koželužský potok využíván při úpravě rud. Jako vodoteč malého průtoku přichází v úvahu 1) praní a rýžování natěžené rudy; 2) pohon stoup na drcení rudy; 3) pohon rudního mlýna; 4) pohon hutních provozů. Vysoký obsah barytu ostré frakce v sedimentech je pravděpodobně pozůstatkem roztloukání a stoupování. Tyto uloženiny obsahují značný podíl upravené žiloviny, která byla po separaci užitkové rudy jako odpad odhozena. Velikost úlomků barytu kolísá v rozmezí 1-5 cm do 4 cm. To může být důsledek jak ručního roztloukání, tak stoupování. Mletí rud by na Koželužském potoce bylo možné především vzhledem k přírodnímu vodnímu zdroji, kterým je potok sám o sobě. Rozhodující je přítomnost barytu. Rozborem byla zjištěna frakce barytové drti od desetin mm do cca 5 mm. Dále lze hovořit o indíciích praní rudy v podobě sedimentu jednotné frakce, charakteristické skladby hornin a nerostů, či absencí, nebo naopak převládnutím plastické složky. Rýžovnický provoz zde mohl být už kvůli přirozenému vodnímu zdroji. Další indicií jsou zvýšené koncentrace kovů ve spodních partiích profilu 2, což je pro odpadní rýžovnické sedimenty charakteristické. Odpadem po hutnění polymetalických rud je struska, kdy některé ze vzorků obsahují ostrohranné úlomky neprůhledné sklovité. Překvapivé je i její množství. V jednom ze vzorků o hmotnosti 0,268 kg z profilu 2 bylo pod binokulárním mikroskopem separováno přes 30 úlomků strusky o hmotnosti 0,164 g, tedy více než polovina hmotnosti.
Lokalita souvisí s blízkostí těžby v hornokosovském či pístovském úseku starohorské dislokace a lze ji interpretovat jako prostředí v blízkosti úpravny (cca 500-850 m jz. od tzv. starohorského couku). Pokud jde o datování uloženin, jejichž geochemické vlastnosti a přítomnost technolitů naznačují blízkost těžby a úpravy či hutnictví rud, možnosti jsou omezené. Opatrnost je nutné rovněž udržovat ve vztahu k výsledkům radiometrie. Z uloženin pochází několik zlomků uhlíků, přičemž radiokarbonová data se po kalibraci pohybují v rozmezí 985-1025, 890-920, 960-1050 a 1090-1120. Kritickým bodem je měření z uhlíků, které se do zkoumané situace mohly dostat sekundárně a jejichž původ může souviset s jinými událostmi v jiné době (např. přirozené lesní požáry), nezávisle na člověku.

Literatura:
Málek, J. 1956: Zbytky přirozených lesů ve vyšší poloze Jihlavských vrchů, Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické fakulty v Brně, 1-19.
Málek, J. 1966: Vývoj vegetace na území osad zaniklých v 15. a 16. století v oblasti jihozápadní Moravy, Časopis Moravského muzea zemského, vědy společenské 51, 153-180.
Málek, J. 1976: Vliv hornictví na lesy na příkladu Jihlavska a Pelhřimovska, Dějiny přírodních věd a techniky 9, 145-159.
Málek, J. 1982: Změny rozsahu lesů od středověku na jihozápadní Moravě, Vědecké práce Zemědělského muzea Praha 22, 283-292.
Mikyška, R. 1968: Vegetace ČSSR. Geobotanická mapa ČSSR, ČSAV Praha.
Mikyška, R. a kol. 1970: Geobotanická mapa – České země, list Jihlava, ČSAV Praha.
Neuhäuslová, Z. a kol. 1998: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, Praha.
Pluskal, O. – Vosáhlo, J. 1998: Jihlavský rudní obvod, Vlastivědný sborník Vysočiny 13, 157–191.
Polanski, A. – Smulikowski, K. 1978: Geochémia. Bratislava.
Rybníček, K. 1964: Die Braunmoorgesellschaften der Böhmisch Mährischen Höhe (Tschechoslowakei) und die Problematik ihrer Klasifikation, Preslia 36, 403-415.
Rybníček, K. 1974: Die Vegetation der Moore im südlichen Teil der Böhmisch Mährischen Höhe. Praha, Academia.
Rybníčková, E. 1974: Die Entwicklung der Vegetation und Flora im südlichen Teil der Böhmisch-Mährischen Höhe während des Spätglazials und Holozäns, Vegetace ČSSR A 7, Academia, Praha.
Vosáhlo, J. 1998: Metody vyhledávání a průzkumu stříbrorudných ložisek v rozmezí 13. až 18. století (se zřetelem k jihlavskému rudnímu revíru), Stříbrná Jihlava, 29-44.
Málek, J. 1956: Zbytky přirozených lesů ve vyšší poloze Jihlavských vrchů, Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické fakulty v Brně, 1-19.
Málek, J. 1966: Vývoj vegetace na území osad zaniklých v 15. a 16. století v oblasti jihozápadní Moravy, Časopis Moravského muzea zemského, vědy společenské 51, 153-180.
Málek, J. 1976: Vliv hornictví na lesy na příkladu Jihlavska a Pelhřimovska, Dějiny přírodních věd a techniky 9, 145-159.
Málek, J. 1982: Změny rozsahu lesů od středověku na jihozápadní Moravě, Vědecké práce Zemědělského muzea Praha 22, 283-292.
Mikyška, R. 1968: Vegetace ČSSR. Geobotanická mapa ČSSR, ČSAV Praha.
Mikyška, R. a kol. 1970: Geobotanická mapa – České země, list Jihlava, ČSAV Praha.
Neuhäuslová, Z. a kol. 1998: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky, Praha.
Pluskal, O. – Vosáhlo, J. 1998: Jihlavský rudní obvod, Vlastivědný sborník Vysočiny 13, 157–191.
Polanski, A. – Smulikowski, K. 1978: Geochémia. Bratislava.
Rybníček, K. 1964: Die Braunmoorgesellschaften der Böhmisch Mährischen Höhe (Tschechoslowakei) und die Problematik ihrer Klasifikation, Preslia 36, 403-415.
Rybníček, K. 1974: Die Vegetation der Moore im südlichen Teil der Böhmisch Mährischen Höhe. Praha, Academia.
Rybníčková, E. 1974: Die Entwicklung der Vegetation und Flora im südlichen Teil der Böhmisch-Mährischen Höhe während des Spätglazials und Holozäns, Vegetace ČSSR A 7, Academia, Praha.
Vosáhlo, J. 1998: Metody vyhledávání a průzkumu stříbrorudných ložisek v rozmezí 13. až 18. století (se zřetelem k jihlavskému rudnímu revíru), Stříbrná Jihlava, 29-44.

Okolí Jihlavy s Koželužským potokem, předpokládaný průběh starohorské dislokace (dle Pluskal – Vosáhlo 1988)

Západní okraj Jihlavy podél starohorské dislokace s vyznačením středověké hornické aglomerace Staré Hory a preferované lokality.

Detailní situace zkoumaných profilů a celkový pohled na ně v rámci stavební jámy pro mostní pilíř.

Profily 1 a 2, fota a výkresy.

Petr Kočár při odběru paleoenvironmentálních vzorků z profilu 1.

Celkový pohled na profil 2.

Petr Kočár při odběru paleoenvironmentálních vzorků z profilu 2.

Vypraná žílovina (převážně baryt, méně křemen) drcená, stoupovaná a mletá z profilu 2.

Profil 2. Histogram geochemických hodnot kovů v uloženinách souhlasně s odebraným soupcem profilu.